Představoval jsem si, že na Štědrý večer bude všude bílo a vločky budou padat hlavně v době večeře, abychom na ně dobře viděli od stolu. A pak také až půjdeme na půlnoční mši, která ve mně vždycky vyvolá něco jako vzpomínku n na ty, kteří tu s námi už nejdou a být nemohou. Bylo to přesně podle mých představ a ještě něco navíc. Konalo se i překvapení, které se skrývalo na naší střeše. Bylo to totiž několik střešních oken, o kterých jsme nevěděla.

Moc oken mi vadilo

Hodně světla nemám moc ráda. Asi jsem ráda v nějaké kukle, ale na druhou stranu mám ráda společnost. Jen se nechci s nikým tak úplně kamarádit, protože pak z toho plyne pěkná polízanice, povinnosti a člověk má pocit, že se najednou jeho život stal věcí veřejnou. A to je přesně to, co nechci. Pokud se tak stane, beru většinou zpátečku a oni se diví, proč to dělám a mnohdy to nemohou pochopit. Je to prostě tak.